Od chatičky k základně

Je slunečné zářijové páteční odpoledne. Přicházím ke klubovně našeho přístavu Třináctka Opařany na první letošní schůzku. Odemykám její staré odřené dveře... dýchne na mě známá vůně a ....vůně čerstvého dřeva. Stojím uprostřed  naší nové klubovny. Přesněji řečeno v právě dokončené přístavbě naší staré klubovny. A znovu už po tolikáté si vychutnávám ten pocit radosti, nadšení, taky obrovské úlevy a obdivu ke všem, kdo to dokázali a vzpomínám....

Vzpomínám na své první skautské schůzky v dřevěné chatičce v lesní školce před 27 lety. Hlavou mi prolétne vzpomínka na pozdější klubovnu ve starém domku v centru obce, kterou mám spojenou s naší družinou Rosniček a s rosničkou v lihu ve skleněném válci donesenou ze zrušených přírodovědných sbírek místní školy. Marně vzpomínám, co bylo dřív, zda jméno družiny nebo onen skleněný válec.

Vzpomínám také s jakým nadšením jsme se stěhovali do naší současné klubovny, u rybníka Kášovka, na konci Opařan. Byla to bývalá klubovna SSM (pro mladší ročníky Svaz socialistické mládeže) a Třináctka ji dostala od obce do dlouhodobého bezúplatného pronájmu. Naše Třináctka měla v Opařanech velkou tradici (nepřerušila svou činnost ani v době totality) a byla jedinou dětskou organizací v okolí. Přesto se naše oddíly několik let scházely ve velmi provizorních podmínkách. Dřevěná chata sice bez tekoucí vody a sociálního zařízení, zato stranou dění a s poměrně velkým přilehlým pozemkem, byla pro nás v tu dobu téměř ideálem. Třináctka se během dalších let postupně stala velkým přístavem a druhým největším skautským střediskem táborského okresu. Stávající klubovna přestávala vyhovovat kapacitně a problémem bylo také chybějící sociální zařízení. V letech 2004 a 2005 se nám podařilo klubovnu zrekonstruovat prostřednictvím grantové podpory Jihočeského kraje a podařilo se nám vybudovat vlastní studnu. Naše vysněná přístavba klubovny byla v tu dobu v nedohlednu.

Shodou mnoha příznivých okolností se naše pozornost obrátila v roce 2010 na klubovnu našeho oddílu v Jistebnici. Oddíl totiž dostal po mnoha provizorních letech jako klubovnu do dlouhodobého pronájmu od města část hospodářských budov jistebnického Zámečku. Jednalo se o památkově chráněný objekt a přístavu se podařilo v roce 2011 získat prostředky od Jihočeského kraje na částečnou rekonstrukci objektu. Z téhož finančního zdroje byla rekonstrukce celého objektu dokončena v roce 2014. Třináctka se tak od té doby může pyšnit svou opravdovou skautskou základnou.

Vraťme se ale do Opařan. V roce 2012 jsme učinili pokus, od kterého jsme si příliš neslibovali, ale pod heslem, „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, jsme písemně oslovili několik velkých stavebních firem, popsali svou neutěšenou situaci a požádali je o dar ve formě starších stavebních buněk. A povedlo se. Jedna z firem se obratem ozvala s nabídkou a dvě zánovní buňky stály u klubovny. Z nich se nám podařilo vytvořit poměrně slušné zázemí pro chlapecký oddíl. Zásadním okamžikem na cestě k vlastní plně vyhovující klubovně bylo získání klubovny i  přilehlého pozemku od obce Opařany do našeho vlastnictví.

To nám otevřelo cestu k snadnějšímu získávání prostředků na přístavbu. Do práce se v tu dobu vrhla naše dvorní architektka Bobina spolu se stavitelem Donem a strávili mnoho hodin nad stavebním projektem a dokumentací. Poté se ke slovu dostala parta, která si dala za cíl získání potřebných peněz na celý projekt. V roce 2015 se nám podařilo uspět v projektu nadace Tesco, a tak jsme si troufli zahájit stavbu vybudováním základové desky. Na konci léta jsme celou akci odstartovali sérií brigád na sběr kamení do základů a pokračovali budováním samotné desky (nepouštím se raději do podrobnějšího popisu prací, neboť do odborné terminologie - pro příklad základové pasy, ztracené bednění či kari sítě – se mi nepodařilo proniknout). Jednoduše šlo o několik dní nakládání a vožení koleček kamení´, štěrku a betonu a následně léčení krvavých mozolů a bolavých zad některých těžce pracujících bratrů a sester. Již v této fázi stavby se osvědčilo zavedení důležité funkce sličných svačinářek, které se velmi obětavě a zodpovědně staraly o žaludky brigádníků, takže nedocházelo ke zbytečným časovým ztrátám a prodlevám a brigádníci tak neměli žádný důvod opouštět místo činu v průběhu práce.

Další nezbytnou etapou projektu bylo vybudování příjezdové zpevněné cesty od hlavní silnice ke klubovně. Tu se nám podařilo dokončit v říjnu téhož roku. Do nového roku 2016 jsme vstoupili s velkým optimismem a vírou, že svými žádostmi o finanční podporu na přístavbu alespoň částečně uspějeme.  Úspěch jsme slavili hned dvakrát – podařilo se nám získat téměř celou částku potřebnou na přístavbu od MŠMT ČR prostřednictvím ústředí Junáka a současně také od Jihočeského kraje.  Jako už mnoho let zpět tak i v roce 2016 nás štědře podpořila místní soukromá firma. Radost až z trochu nečekaného úspěchu vystřídal velký respekt a obavy z úkolu, který před námi vyrostl do obřích rozměrů – celý projekt zrealizovat za pár měsíců.

V červnu začala růst hrubá stavba, začátkem září byla osazena okna a začal nekonečný sled prácí uvnitř. O víkendech i v týdnu po práci oddřeli nepočítaně hodin naši stavbyvedoucí Kapitán a Don a další brigádníci z našich řad. Mimo jiné naši „oldíci“, bez kterých by to opět nešlo. A to vše by se neobešlo bez záštity, podpory a obrovského nasazení naší Boženky – koordinátorky, účetní, vyjednávačky s řemeslníky, taky trochu stavebního dozoru, natěračky, hlavní svačinářky a tak vůbec. Makalo se pořád, přesto bylo stále práce nad hlavu a konec roku a termín realizace se neúprosně blížil. Naštěstí včas zasáhla Boženka a podařilo se jí posunout datum realizace stavby. Začátkem prázdnin jsme odjížděli na tábor s dobrým pocitem, že zásadní je hotovo. Máme klubovnu s dvěma velkými místnostmi, vybavené novým nábytkem, malou kuchyňku a dvoje sociální zařízení včetně sprchy.  V průběhu tábora nám stavební úřad klubovnu zkolaudoval. Obrovský dík patří všem, kdo si tenhle náročný projekt vzali za svůj a dotáhli ho do konce!

Je slunečné zářijové páteční odpoledne. Z klubovny se ozývá nadšené hulákání našich Bublin (družiny benjamínků), z vedlejší místnosti jsou slyšet naše vlčata a před klubovnou zápolí o zašifrovanou zprávu naše světlušky. A všichni mají, kde hlavu složit! Velký, kdysi velmi vzdálený, sen se stal skutečností!

Marta Diartová, 20. 9. 2017