Historie

Jak to všechno začalo – jaro 1968

            Je to dlouhá doba těch 40 let a musíme se proto vrátit do roku 1968. Byl to zvláštní rok krásný i smutný. V jeho první polovině došlo k uvolnění politických poměrů a mohl být obnoven, kromě ostatních organizací, i skauting. V Opařanech však nikdy skautská organizace nebyla a zdánlivě nebylo na co navázat. Byla proto nově založena. K tomu se rozhodli čtyři lidé, dva učitelé a dva lékaři (Tip se Zorkou a Meloun s Jiřinou). Protože dříve byli vodáci, rozhodli se pro vodní skauting. Dva z nich předtím vyrůstali v pražské Třináctce. Rozhodnuto, že budeme 13. přístav vodních skautů.

Provedení náboru

            Přihlášky byly „natištěny“ na psacích strojích přes kopírák. Kopírky nebyly tehdy povoleny a o počítačích se ještě nikomu ani nesnilo. Ve škole proveden nábor rozhlasem a děti byly pozvány na první schůzky a výlety. V poměrně krátké době jarních měsíců mohly být sestaveny oddíly a družiny dívčí i chlapecké a světlušky a vlčata. Scházeli jsme se na různých místech, škole jsme se spíš vyhýbali, začali jsme upravovat prázdnou místnost naproti hospodě u Neužilů. První výlety s přenocováním pod vypůjčenými stany byly samozřejmě u Lužnice.

Příprava tábora

            Skauting bez táborů si nelze představit. Nic jsme ale neměli, a proto jsme začali shánět. Doba i štěstí nám přály. Vojáci z Bechyně nám půjčili celty, po domácnostech jsme sehnali hrnce a další kuchyňské nářadí, pily, sekery - vše co je třeba pro výstavbu tábora na louce k ubytování asi čtyřicet skautů všeho věku.  Kromě čtyř dospělých zakladatelů neměl nikdo představu o tom, jak se takový tábor staví. Rodiče dětí pak považovali skoro za nemožné, že se tam bude i vařit. „Jak tam ty děti uživí?“

První tábor – Lipka

            Polesný na šumavské Lipce byl bývalý skaut a poskytl nám louku poblíž chalupy Křížů. Stavební dřevo dovezeno z pily a nakáceno ve vyhražené části lesa. Dětem předvedeno, jak se staví podsada z krajinek, aby na ni šly dát celty. Stavba kuchyně, latrín, odpadovek, táborových kamen a všeho dalšího – to vše nebylo pro šikovné děti z venkova problém. Mytí bylo v potoce, z něhož jsme brali i vodu na vaření. Zásoby dováženy z Vimperku. Dokonalé bylo i počasí, přišla jen jedna bouřka. Byli jsme jediní z okresu Tábor, kdo vystavěl tábor. Proto ho od nás potom převzali táborští skauti pro rádcovský kurz.

    

 

 

 

 

 

 

Léto 1968

            Začalo krásně a skončilo smutně. Byli jsme obsazeni 21. srpna armádami Varšavské smlouvy. Bude moci být zachována skautská organizace? Ukázalo se, že čas k jejímu zrušení ještě nepřišel, i když jsme to čekali a věděli, že to jednou přijde, což se splnilo. V činnosti jsme pokračovali, nabírali další členy. Přišly i děti z Jistebnice, kde později mohl vzniknout nový oddíl.

Příprava na vodu

            Lodě jsme získali až koncem jara 1969. Byly to 3 pramice vyrobené v Soběslavi. Za dramatických okolností při zvýšené vodě a s dětmi, které držely prvně v životě pádlo, jsme je svezli do Stádlce (most ještě nestál). Byly čerstvě natřeny karbolkou, která nám popálila nohy. Došlo k několika „uděláním“, něco jsme utopili, ale dojeli jsme dobře. Náš sen se splnil. Konečně jsme opravdu vodáckým přístavem. Táboráci se nám totiž smáli, že v Opařanech nemáme žádnou řeku. Později se však ukázalo, že ji máme docela blízko a naučili jsme se k ní jezdit. Toho roku však moc výcviků nebylo, zakrátko byl tábor.

Tábor 1969 – Maráz a první voda

            Rybník Maráz v Popelíně u Jindřichova Hradce umožnil výcvik na vodě. Stačili jsme probrat všechno. Především pádlování, příslušné povely, vedení lodí mělčinou, vystoupení, nalodění, koníčkování, všechno, co bylo třeba umět. Pramic jsme měli 5 (2 byly vypůjčené), stany už své, lodní pytle ušité z gumovaných starých rybářských plášťů. Jela se Nežárka z Jindřichova Hradce a Lužnicí domů. V tom roce jsme najeli první kilometry po jihočeských řekách. Dnes už se to nedá spočítat.

Rok 1970 a zrušení skautingu

            Co jsme čekali, to přišlo. Ještě jsme stihli týdenní tábor na Lipce a čtrnáctidenní cestu po Vltavě z Vyššího Brodu do Týna (rodičovský den byl na Dívčím Kameni). V září poslední táborák na Příběnicích a předání dětí  pionýrské vedoucí. Měla slzy v očích stejně jako někteří skauti.

Obnovení vodácké činnosti 1972

            Dospělým skautům byl dovoleno vrátit se k práci s dětmi v rámci vodáckého oddílu, který fungoval pod hlavičkou pionýrské organizace při základní škole. Bylo to zvláštní období. Všichni věděli, že je v podstatě prováděna skautská činnost. Věděly to i děti, které tajně přechovávaly doma lilie a jinou skautskou symboliku.            
            Věděli to rodiče, zástupci školy i okresní funkcionáři. Skautská práce s dětmi měla však už v Opařanech svou tradici a její přínos uznávali všichni, kteří měli pozitivní přístup k dětem. Neztratili jsme ani podporu národního výboru a získali jsme v těchto letech od něj prostředky na doplnění materiálu, nákup lodí i výstavbu loděnice, která byla dokončena v r. 1976. Letní i zimní tábory probíhaly pod vedením skautských činovníků, i když vedení pionýrské skupiny při škole se střídalo.

 

 

 

 

 

 

 

Tři králové 1990

            Toho dne jsme se sešli. O obnovení skautského hnutí nebylo sporu. Vlastně jsme ani nemuseli moc měnit. Vrátila se nám skautská lilie, zákon a slib. Přihlásili jsme se přes Okresní radu Junáka k registraci. Už to byla jiná situace než v r. 1968. Jako skauti jsme měli na co navázat.

Obnovení činnosti v rámci skautského hnutí

            Znovu byly vytvořeny oddíly chlapecké i dívčí, vlčata i světlušky. Krátce nato oddíl v Jistebnici a pak se nám přihlásili pěší skauti ze Sepekova a Nadějkova, že chtějí být součástí našeho střediska. Zahájena série táborů na Metelu, která s menšími výjimkami trvá dodnes.